Ž I V O T O P I S


Asi v polovině 80. let 19. století František Zaorálek - bohatý rolník z Přestavlk, prodal grunt, našel si společníka a dal se na podnikání. Společně založili v Prostějově továrnu na zemědělské stroje. Nedostatek zkušeností a konkurence brzy udělaly své. Firmu převzal továrník Zajíček a v roce 1888 prostějovská firma Františka Wichterleho (později firma Wichterle-Kovářík, známá pod zkratkou WIKOV).

Rodina zůstala bez prostředků a tak otec odešel pracovat do uhelných skladů. A právě do této nepříznivé doby se manželům Marianě a Františkovi Zaorálkovým narodil v Přerově, Čechova ulice č. 35 dne 29.5.1889 po Rudolfovi a Štefince, syn Jan. Jenže osud byl k rodině nepříznivý i nadále - když Janovi byly 3 roky, zemřela jeho maminka na otravu a všechny tři děti byly dány do výchovy k příbuzným. Tak se malý Jan dostal do Líšné (obec poblíž Přerova) k otcovu bratranci Metoději Zaorálkovi. Školu vychodil v nedalekých Domaželicích a ve 14 letech se šel učit k pekaři Širokému do Přerova. A právě tam, v době učení, došlo k osudovému setkání mladého Jana s nadšeným amatérským kouzelníkem Karlem Moravcem, tehdejším ředitelem přerovské záložny. Ten si Jana oblíbil a vzal ho k sobě jako fámula (= uměleckého asistenta, pomocníka) a následně spolu odešli do Prahy, kam se Jan i později rád vracel. Mladý Jan tam sbíral zkušenosti a s tím i přátele z "lidí od kumštu", mezi něž patřili mj. pánové Adam (po osamostatnění jeho první fámulus), Balzar, Beránek, Brzák, Havel, Herba, Juza, Sršeň a Zvěřina. Nějaký krátký čas působil také jako promítač v biografu slavného Dismase Šlambora alias Viktora Ponrepa, známého to propagátora kinematografie v Čechách a též známého kouzelníka. Film a práce kolem něj se Janovi velmi líbily a tak prý nejednou prohlásil: "Kdybych se narodil o 50 let později, určitě bych skončil u filmu."

Zajímavé je i to, jak Jan Zaorálek přišel ke svému uměleckému jménu - Pasparth. Bylo to právě z doby vystupování s kouzelníkem Moravcem, který mu, a dodnes nikdo neví proč, říkával Paspartku. A to mu nakonec zůstalo: Pasparth.

V Praze působil do 18 let a pak, po získání licence pro samostatné vystupování, se vydal na svou vlastní kouzelnickou dráhu. Ve Státním okresním archivu v Přerově je uloženo několik licencí, jež byly Zaorálkovi uděleny za první republiky; např. 23. ledna 1927 mu Zemská správa politická na Moravě se sídlem v Brně udělila povolení provozovat salonní kouzelnictví s vyloučením produkcí spiritistických, hypnotických, telepatických a magnetických. Licence se vztahovala na celou Moravu kromě Brna a platila do konce roku 1927. Zaorálek musel každý rok podat žádost o obnovení produkční licence, pokud chtěl provádět kouzelnictví.

Jeho první samostatné vystoupení se konalo 1. 11. 1907 v Horní Moštěnici v "Horní hospodě". Bohužel si vybral špatný termín - Svátek Všech svatých, a tak návštěvnost nebyla povzbuzující. Ale to jej nijak neodradilo a pokračoval v nastoupené životní dráze profesionálního kouzelníka.

Své umělecké činnosti se věnoval i jako voják během 1. světové války. Nejprve sloužil v letech 1914 - 16 v rakouském Sankt Pöltenu (poblíž Vídně) a pak v letech 1916 - 18 v Sarajevu. Ještě za svého vojenského působení se v Praze v roce 1916 poprvé oženil a to se sl. Zemanovou, se kterou měl dvě děti, které ale velmi brzy zemřely. V roce 1919 se poprvé rozvedl, ale dříve, než rozvod nabyl právní moci, jeho manželka zemřela.

Dne 21. července 1921 se oženil podruhé. Bylo to v Kojetíně a za manželku si vzal pověstnou hanáckou krasavici, o deset let mladší Filoménu Večeřovou, s níž měl opět dvě děti - Jana (1921) a Helenu (1930). V Kojetíně také bydleli a to v Tovární ulici (dnes Padlých hrdinů) č. 529. V té době také přibral na svá kouzelnická vystoupení jako asistentku sestru své ženy - Annu Hradilovou, kterou pak od roku 1925 vystřídala jeho manželka Filoména, která přijala umělecké jméno Ilona, jakožto zkrácenou formu svého křestního jména, kterou jí začal říkat pan Josef Veřmiřovský, pozdější správce muzea Tatry Kopřivnice.

V roce 1924 si do svého programu, jednak jako atrakci a jednak jako fámula a řidiče, vzal Jan Zaorálek třicetilého černocha jménem Gregor Kotto z Kamerunu. V této sestavě účinkovali až do roku 1930, kdy Filoména s Kottoem a dětmi odešla, takže následoval druhý Zaorálkův rozvod. Filoména se později provdala za pana Nedbálka do Šumperka, kde žila až do své smrti 7. dubna 1982 coby věrná členka Českého magického svazu od jeho založení v roce 1969.

Protože do své kouzelnické produkce Jan potřeboval asistentku, tak si podal v létě 1930 do časopisu Hvězda inzerát, že "moravský kouzelník Pasparth hledá společnici pro kumšt". Tento inzerát oslovil o 20 let mladší Slovenku Máriu Revaiovou, narozenou 19.5.1909 v Pitelové, okres Kremnica. Ta z nedostatku pracovních příležitostí a také trochu "z trucu" vzala svou fotografii a na inzerát odpověděla. Jan ji pozval k sobě do Kojetína a tak se stalo, že od 28. září 1930 začali spolu vystupovat a ještě v témže roce se Jan Zaorálek s Máriou i oženil. Také v tomto třetím manželství se narodily dvě děti - Tomáš (1937) a Petr (1942). V rámci kontinuity převzala Marie umělecké jméno Ilona.

Pro dopravu na svá vystoupení používali automobil Tatra 11, zakoupený v roce 1925, a to až do roku 1945. Když Mária Revaiová začala s Pasparthem vystupovat, měl Pasparth 160 tisíc korun dluhu. Tyto peníze prosoudil při sporu právě o zmíněné auto. Dnes je tento automobil umístěn v depozitáři muzea Tatry Kopřivnice. Dalším automobilem, který Pasparth s Ilonou používali, byla speciálně upravená Tatra 52.

Pasparth také kladl velký důraz na reklamu a vynakládal na ni značné částky. Návrhy na ty nejhezčí plakáty dělal Jaroslav Mach. Tisk prováděla firma Tuček v Holešově, Grafia Olomouc, tiskárny v Kroměříži, Valašském Meziříčí a Vsetíně. Např. firmě Tuček zaplatil za výrobu plakátů částku 35 000 Kčs. Když Ilona projevila svou nelibost nad tak vysokou částkou, Pasparth jí na to odpověděl: "Prdelou reklamu neuděláš!" 

V roce 1930 nechal u firmy Popek vyrobit mechanickou figurínu černocha, která kolemjdoucím rozdávala reklamní lístky. Tato figurína jej přišla na 5 000 korun, jenže fungovala pouhý jeden den. Kolemjdoucí, hlavně děti, ji totiž tak dlouho tahali za ruce, až jí neopravitelně pokazili mechanismus.

Se svým programem projezdili Pasparth s Ilonou celou tehdejší republiku - od Aše až po Zakarpatskou Ukrajinu a zájem o jejich vystoupení byl značný. Jak doslova uvádí Marie Zaorálková - Ilona: "Od roku 1930 do roku 1939 jsme hráli denně mimo období od 15. května do 1. července, kdy bylo mnoho práce na polích a diváků by moc nepřišlo. Jinak jsme hrávali i ve svátky, na Silvestra, 1. ledna. Když nebyl domov, žili jsme na jevišti."

Jednu sezonu, a to v letech 1931-32, jezdili společně s jiným moravským kouzelníkem, původem ze slovenského Borského Mikuláša - Juliem Cupákem, známým pod uměleckým jménem Chung-Ju-Lis. Ten potřeboval pro svůj program tolik rekvizit, že na jejich přepravu používal nákladní automobil. Ve svém programu také předváděl tzv. "Žabího muže" s uměleckým jménem ROKO. Jeho civilní jméno bylo Filip Lukačovič a byl tělesně postižený, což jej v jeho rodné vsi Dobrá Voda pri Trnave vyřadilo z normální společnosti. Jak vzpomíná Chung-Ju-Lisova vnučka Vlasta Taffernerová, byl to chlapec, jehož tělo s výškou 50 cm připomínalo žábu. K tomuto dojmu přispíval i fakt, že měl prsty na rukou srostlé blánou a hrb na zádech. Když se s ním Chung-Ju-Lis setkal poprvé, žil, coby zavržené šestnáctileté dítě, v malé dřevěné bedýnce. Požádal proto jeho rodiče, aby mu chlapce dali, že se o něj dobře postará, k čemuž nakonec i došlo. Filip se naučil číst, psát a kreslit (většinou krajiny) a toto pak také předváděl v kouzelníkově programu, coby "nevídaná atrakce". Fakticky se tak stal dalším členem Cupákovy rodiny a když jako čtyřicetiletý v roce 1951 zemřel, byly jeho ostatky pohřbeny do společného hrobu rodiny Cupákovy.

Zaorálkovi s Juliem Cupákem nejen jezdili, ale měli i společný program. Nicméně jejich spolupráce neměla dlouhého trvání a rozdělily je, jak už to tak bývá, peníze.

V letech 1939 - 1940 si Zaorálkovi nechali postavit na tehdejší dobu reprezentativní vilu v tehdy okrajové části Hulína Nová čtvrť (též zvané U Vendelínka, dnes ulice Krátká č. 779). Tento dům se vyznačoval i dvěma  zvláštnostmi. Jednak to byl v té době téměř nepoužívaný typ rovné střechy a pak to, že na jeho průčelí nechal Pasparth umístit plastický nápis - ILONA. V lázeňských městech celkem běžná praxe, ovšem v malém hanáckém městečku to byla věc nanejvýš neobvyklá. V původní podobě s uvedeným nápisem byla vila až do roku 2014. Jistou zajímavostí je i to, že u vily byla krásná zahrada, kterou mu vyprojektoval architekt Vaněk a staral se mu o ni při jeho dlouhodobých cestách po vystoupeních jeho tehdejší podnájemník Alois Švajda, takto úředník v místní spořitelně. Ten svou péči věnoval zejména květinám - hlavně růžím a dalším okrasným keřům a stromům. Zahrada byla velkou Pasparthovou zálibou a rád v ní pobýval vždy, když byl zrovna doma, v Hulíně.

Pasparth byl v podstatě velmi uzavřený člověk. Spřátelit se s ním, získat jeho důvěru bylo velmi obtížné. Ze svých kouzel nikdy nikomu žádné neprozradil a s amatéry se nikdy nestýkal. 

Jan Zaorálek byl velmi štíhlý, na svou výšku 184 cm vážil pouhých 60 kg. Nekouřil a tvrdý alkohol nepil. Jediné, co si dopřál, byla denní dávka 4 piv. Bohužel posledních pět let svého života trpěl silnou sklerózou.

Přestože miloval svoje rekvizity, tak se o ně nikdy nestaral. To byla doména Ilony, od které vyžadoval, aby vše potřebné pro zdárné provedení představení bylo připraveno v pořádku a čistotě, nažehlené šátky apod. Ilona dokonce všechny opravy rekvizit prováděla sama. Proto sebou vozila spoustu nářadí včetně letlampy.

Program začínal Pasparth sám a pracoval tak až do přestávky. Po přestávce mu asistovala Ilona. V průběhu představení si dokonce třikrát převlékal košili.

V období druhé světové války bylo jejich vystupování sporadičtější, protože mnohdy nedostali povolení k vystoupení nebo nesehnali sál. Od května 1942 byli dokonce na jeden a půl roku nuceni přerušit svá vystoupení úplně, aby se vyhnuli případnému postihu za provokaci, způsobenou Pasparthem na Prvního máje při vystoupení v Olomouci. Pasparth tam nechal zmizet svítící lampu a místo ní vykouzlil československou vlajku. Němečtí důstojníci, sedící v prvních řadách, to vzali jako "kunststück" (umělecký kousek), ale české obecenstvo ve zbytku sálu vstalo a vzdalo čest československé vlajce. Ilona, když viděla tuto reakci českých diváků v sále, utíkala za jeviště a než Pasparth stačil zatáhnout oponu a než se tajná policie protlačila davem lidí k jevišti, polila vlajku éterem a spálila ji. Na doporučení přátel, aby se Pasparth na čas schoval, raději přerušili úplně svou uměleckou činnost. Tehdy byli rádi, že mají v Hulíně domov a mají se kam uchýlit, když nemohou vystupovat. Po tuto dobu nucené přestávky žili vlastně na dluh - z otevřeného účtu na stavbu domu.

Začátkem roku 1944 začali znovu jezdit se svým programem. Veškeré vyřizování povolení k vystoupení, povolení na sál a jednání na úřadech vůbec nechával Pasparth na Iloně. Spoléhal na její půvab, temperament a vyřídilku. Když Ilona chtěla, aby šel Pasparth s ní, obvykle jí odpověděl: "S tvojí nevymáchanou hubou se nedá nikam jít !"

Její temperament a odvahu dokumentuje jeden z mnoha zážitků z doby okupace. Když jednou přišla, bylo to v Brně, na úřad žádat povolení, tak v čekárně slyšela, jak žadatelé oslovují úředníka "Herr doktor". Když však přišla na řadu, oslovila jej: "Pane doktore, přišla jsem..." Úředník vyskočil a začal křičet: "A kdo si myslíte, že tady bude s Vámi mluvit česky?!" "No přece Vy, pane doktore, vždyť Vy mluvíte tak krásně česky." odpověděla mu s úsměvem. "To se mně líbí, že máte takovou odvahu." změnil tón úředník a povolení bez dalších průtahů Iloně vydal.

Po skončení války měli Zaorálkovi na kontě dluh 150 tisíc. Kromě jiného k této situaci přispěla i skutečnost. že jen do roku 1942 investoval do pořízení kouzel bezmála půl milionu korun. Nezbylo tedy nic jiného než začat znovu s každodenními programy a díky dobrým návštěvám se jim podařilo dluh během několika let smazat. Jejich roční obrat byl v poválečných dobách až 1 mil. korun. Z toho platili 30% národnímu výboru, 20% HAU (Hudební a artistická ústředna v Praze) a dále vysoké daně a režii (pronájem sálů, propagace, doprava). Když tedy odečetli všechny výdaje, tak jim nakonec nezbylo víc jak 30 tisíc!

Na svou licenci Pasparth vystupoval až do roku 1958, kdy přešel pod Osvětovou besedu v Kroměříži, pod kterou pak vystupoval až do konce kariéry. Ten se téměř ztotožnil s koncem jeho života. Poslední představení měl Pasparth 14. září 1962 v Rousínově. Po návratu z tohoto představení jej postihl infarkt a byl převezen do kroměřížské nemocnice, kde týden nato, 21.9.1962 v půl sedmé večer ve věku 73 let, zemřel. U jeho skonu byla Ilona osobně přítomna a vzpomínala na jeho slova předtím, než vydechl naposled: " V autě je ještě trochu benzínu; tak všechny rekvizity dej na hnůj, polej benzínem a zapal. Sbohem maminko a vdej se, na nikoho se nespoléhej, ho..o sis se mnou užila!"

Tak se uzavřela jeho 55letá kouzelnická kariéra, ve které svým uměním rozdával potěšení svému obecenstvu a v jistém ohledu i sám sobě. Ne každý totiž může říci jako on, že koníček se mu stal povoláním. Jan Zaorálek - Pasparth je pohřben na hulínském hřbitově v urnovém háji poblíž obřadní síně v rodinném hrobě.

Paní Marie Zaorálková - Ilona jeho poslední přání naštěstí nesplnila. Jeho rekvizity uchovávala pro svého vnuka Jiřího, který se Pasparthovi velmi podobal. Bohužel její naději na pokračování kouzelnické rodinné tradice zhatila vnukova tragická nehoda na motorce v jeho 18 letech, kterou nepřežil. A tak nakonec téměř všechny kouzelnické rekvizity v roce 1988 (26 let po Pasparthově smrti) Marie Zaorálková předala do péče Klubu moderní magie v Přerově.

Je jistě na místě uvést, že svou érou kouzelnických vystoupení v Čechách, na Moravě i na Slovensku se Pasparth zapsal nesmazatelným písmem do dějin kouzelnictví v naší zemi. Proto si také Unie Moravských kouzelníků Jana Zaorálka - Paspartha vybrala za svého patrona a byl podle něj pojmenován i soutěžní kouzelnický festival - Pasparthův Memoriál.

A není také bez zajímavosti i ten fakt, že ve vile Ilona dodnes ( t.j. r. 2019) žije Petr Zaorálek - syn z posledního manželství. A v Hulíně žije i Pasparthova pravnučka - Lucie Kohoutková.

___________________________________________________________________________

Na základě životopisu, sepsaného panem Ladislavem Horákem (kouzelník a majitel fy Magic Studio 2000) podle vyprávění paní Marie Zaorálkové (poslední manželka Paspartha) a s použitím materiálů od paní Lucie Kohoutkové (Pasparthova pravnučka), Mgr. Petra Jiráka (pracovník Státního archivu v Přerově) a s doplňujícími informacemi pana Petra Zaorálka (Pasparthův syn) a Josefa Poncze (prezident Unie moravských kouzelníků) zpracoval v červenci 2019 Ing. Ivo Káňa (hulínský rodák).