J A K   H O   Z N A L I


Vzpomínky na Paspartha od těch, kteří ho znali a ve svém životě osobním či profesním se s ním setkali. 


Kouzelník Longmark (vlastním jménem Jaroslav Marek):

Velký kouzelník byl Jan Zaorálek - Paspart. Původně pekařil někde u Přerova. Ve Vídni(*) promítal v kině a varietil. Nechtěl být horší než druzí, horká nátura, ale dokázal se prospěšně vyřádit na sobě samém, nešetřil se, nic si neodpouštěl, z pařížského kongresu salonních kouzelníků si přivezl první cenu "za přenášení myšlenek", neúprosně proháněl svou "elektrickou ženu" Ilonu v mnemotechnice, špikoval svá čísla bodrými moravskými šplechty, bavil lidi až do roku 1962, do posledního týdne svého života.

(*) Mylně uvedena Vídeň, ve skutečnosti se jednalo o Sankt Pölten poblíž Vídně v letech 1914 - 1916 (pozn. autora webu)

(Z knihy Josefa Rodra - Longmark kouzelník)


Jaroslav Zach (kouzelník a historik kouzelnictví):

Ve své knize "Mistři české magie" z roku 1999 napsal: "

JAN ZAORÁLEK - PASPART ILONA

Narozen 29.5.1889 v Přerově. Zemřel 21.9.1962 v Hulíně.

Syn hostinského se vyučil cukrářem (*), ale vztah ke komedii byl silnější a tak vyjíždí jako pomocník s kouzelníkem Moravcem, později s K. Puckerem, získávat cenné zkušenosti. Roku 1907 se staví na vlastní nohy a vyjíždí s vlastním kouzelným divadlem. Projíždí celé bývalé Rakousko-Uhersko, program vylepšuje, přibývá rekvizit. Pracuje ve fraku a hlavně baví obecenstvo svým osobitým moravským humorem. S první partnerkou pracuje deset let, s druhou již celý život. Předvádějí mnemotechniku - v té době nejlepší u nás. Jako pomocníka zaměstnával také černocha, který svým zjevem upoutával pozornost. V Hulíně si postavil vilu, kam se rád vracel.

O náplni programu mluví jeho poslední letáček:

"Letos slavím padesát let své činnosti a proto přicházím se s Vámi rozloučit před ukončením své činnosti a zvu Vás co nejsrdečněji na mé velkolepé představení. Nezapomeňte, že dnes večer ve 20 hodin ve Vašem oblíbeném sále se uvidíme naposled. Ilona, která již 28 roků předvádí své umění, Vám znázorní východ a západ slunce, uvidíte zázračný indický kufr, veselé pytláky, záhadné album, zjevení dvou růžových keřů, elektrickou ženu, přenos myšlenek na dálku, úplně nové experimenty, které získaly na kongresu salonních kouzelníků v Paříži 1. cenu."

Paní Ilona uváděla, že jeho přáním - jak sám ve svém stylu říkal - bylo "z jeviště na pekáč". Přání, které se téměř doslovně naplnilo. Jeho poslední představení bylo 14. září 1962. 15. září dojel domů, odkud ho 16. září odváží sanitka. Domů už se nevrátil.

Závěrem jeho slogan: "Přijďte, uvidíte, co neuvidíte a neuvidíte, co myslíte, že vidíte!"

(*) Nesprávně uvedena povolání - otec byl rolník a Pasparth se učil na pekaře - viz životopis. (pozn. autora webu)


Ladislav Suchdolský (redaktor z Přerova):

Ve svém článku Čarodějovy cesty v roce 1942 napsal: "Mistr Pasparth má nejen bohaté znalosti a zkušenosti z oboru kouzelnictví a hlavně z ruční manipulace, v níž je nepředstižitelný, ale ovládá též historii černokněžnictví a překvapí vás dokonale osvojenou školou již zvěčnělých wienských kouzelníků Hanse Gröbnera a Otakara Fišera; o nich se také vyjadřuje s největší úctou a uznáním. Nejraději však vzpomíná na ředitele kouzelnického divadla ve Wienu Otakara Fišera z Určic na Prostějovsku, zemřelého v roce 1940. Ten byl opravdovým a nepřekonatelným mistrem ve svém oboru.


Vlastimil Úlehla (pamětník a kronikář města Hulína):

Znal jsem se s ním osobně z doby působení ve službách na místní radnici (1942 - 45), kdy přišel do našeho města. Již tenkráte způsobil jistý rozruch postavením své vilky - jako první s rovnou střechou, a na níž kromě čísla popisného byl umístěn nápis ILONA.

Zájem nás, tehdejších kluků, vzbuzovala také jeho stará, hranatá TATRA s plakáty na jeho vystoupení i jeho nezvyklé povolání, zahalené do čehosi tajemného - nepochopitelného. Bylo to v čase Protektorátu, kdy byly prováděny nucené odvody na práce v Říši - jak to vůbec dokázal přežít? Snad se již zapomnělo, že měl také mimořádně pěknou zahradu, o níž se mu v době jeho nepřítomnosti staral jeho tehdejší podnájemník p. Alois Švajda - úředník místní spořitelny. Místo běžné zeleniny věnoval se květinám - hlavně růžím, okrasným stromkům a rostlinám, které jsme neuměli ani pojmenovat.

V době, kdy se Pasparth, teda pan Zaorálek, z Kojetína přestěhoval do nového domu v tzv. Nové čtvrti, která se v té době podle katastru jmenovala U Vendelínka (podle toho svatého, který doposud stojí před obecním domem na Záhlinické ulici číslo 800 a 801) teď se ta ulice jmenuje, tuším, Krátká a musel se přihlásit k pobytu. A tu funkci toho vydavatele těch policejních přihlášek jsem vykonával já. Tak jsem jím byl požádán, abych mu bral potravinové lístky v době, kdy on působil na nějakých těch předváděcích akcích mimo Hulín a místní rozhlas vyhlásil: "Potravinové lístky na prosinec se vydávají tenkrát a tenkrát." Tedy v době, kdy on byl mimo Hulín. Tak jsem jím byl pověřený, abych si ty lístky vzal k sobě, protože já jsem tam byl denně jako zaměstnanec obecního úřadu a on si to u mě jako vždycky vyzvedl v době, kdy byl přítomen, protože jinak by mu to bývalo propadlo. A tenkrát veškeré potraviny bez lístků se nedaly sehnat a nedaly se koupit. Tak mezi náma vznikl takový zvláštní vztah. A ironií osudu bylo, že když jsem se já potom oženil a u svého svatebního svědka pana Ungára v Kostelní ulici - malíře a natěrače, kde jsem měl rozdělanou a k nátěru připravenou ložnici s dvěma skříněma. Přišel tam pan Pasparth, aby mu do rekvizit namaloval nějaké věci černo-bílou barvou, protože na jevišti, kde předváděl ty svoje triky nebo to svoje umění, záleželo vždycky na tom - buďto měl černé pozadí a vynikala barva bílá anebo naopak. No, a protože v té době syntetické barvy neexistovaly, všechno se dělalo pomocí barev fermežových, které dlouho schnuly, tak ty rekvizity, co byly takto natřený, tak ten můj svatební svědek, pan Ungár, strčil do těch mojich skříní, kde to jako schlo, když tam chodili další jako zákazníci, aby se neptali "Co to tady máte?" a tak dál.

A obdivoval jsem, ještě jako školák, když jsme chodili ze školy a on už stával se svou hranatou Tatrovkou a měl vzadu velikánský kufr na ty rekvizity, tak to v nás jako v klukách budilo takový zájem na co to má a co to má. Protože stejné auto stejné značky Tatra měl pan doktor Mechl, ale ten jeho kufr byl podstatně menší, protože ten k provozování lékařské praxe nepotřeboval žádné rekvizity. Na to mu stačila hlava a zkušenosti. A protože pocházel z Kopřivnice (narodil se v Kopřivnici) tak měli auta stejného typu.

Uběhlo několik roků a stala se mi taková nezvyklá příhoda. Ve své profesi cestoval jsem často po celé republice, Prahu nevyjímaje. Již v 60. létech byl neřešitelný problém s parkováním ve středu Prahy, kde jsme měli hlavní ředitelství. Ale to víte, profesionální řidiči - to jsou koumáci - dovedou si poradit. Zvláště ten náš, který se jmenoval Jarda Bistrý a ten objevil vhodné místo na Karlově náměstí, kde jsme mívali po skončení jednání sraz. A tak sedíme a čekáme na dalšího spolujezdce, když ze zahrádkářské prodejny vyšla pohledná prodavačka s tabulí, kde bylo křídou napsáno: HMYZOLAPKY PASPART - 15,- Kč.

Údajně jsem od narození mimořádně zvědavý - tak jsem díky této pověsti vešel do krámu vypátrat, o co jde. Prodavačka mi podala skleněnou baňku ve tvaru a velikosti asi 100W žárovky, která v horní části místo plechového závitu měla volný otvor, upravený pro možnost uvázání provázku a k upevnění na keř nebo stromek. A jak to fungovalo? Do této baňky se nalil zbytek piva nebo nálevu ze zavařeniny a mšice nebo jejich zárodky přilákány tou vůní se napily a v tom napitém stavu již nebyly schopny vylézt zpět do květů stromů či keřů a tím škodit budoucí úrodě!

Autorem této pomůcky byl náš spoluobčan, p. Zaorálek. Jeho nápad, zřejmě vypozorovaný z lidských vlastností opilců, tak napomáhal našim zahrádkářům a sadařům.

Opakovaně jsme pak tyto HMYZOLAPKY nakupovali a dováželi svým spolupracovníkům do Uh. Hradiště a okolí vždy s pochvalným uznáním.

A v ten den, kdy se otvíralo na Informačním středisku v Hulíně to vzpomínkové pásmo na kouzelníka (24. 5. 2019), jsem zaslechl vyprávění nějaké sadařky z okolí Břeclavi, která si stěžovala, že ty kvetoucí švestky napadl nějaký hmyz a že ta úroda bude velice citelně poškozená. Tak mě napadlo, kdyby znala Pasparthův vynález nebo patent - ty hmyzolapky a kdyby je tam nasadila, že k tomuto případu nemuselo vůbec dojít.